20.4.07

Cyklisté, vyražte do ulic!



"Raději cinkání zvonku než burácení motoru. S tímto heslem se včera rozjelo z náměstí Jiřího z Poděbrad několik desítek cyklistů." To píší dnes Lidové noviny. Ale než kolem vás celá kolona těch "několika desítek" cyklistů přejela, trvalo to asi deset minut... Střízlivější odhad je tisícovka účastníků "Cyklosymfoniety", letošní jarní cyklojízdy.
Každopádně je nepřehlédnutelné, že nás cyklistů v ulicích Prahy přibývá a jsem přesvědčen, že se dožiju dne, kdy ať budu stát v Praze kdekoliv, v dohledu bude minimálně jedno kolo. S počtem cyklistů poroste i tlak na město, konečně se vážně zabývat výstavbou cyklostezek. A ty opět povedou ke zvýšení počtu cyklistů. Tento (pro někoho, třeba radního pro automobilovou dopravu Radovana Steinera) "začarovaný" (lepší výraz by byl v angličtině - "vicious" (zlý) nebo v němčině - "Teufelskreis") kruh však bude mít blahé následky - méně aut v ulicích, takže větší bezpečnost a lepší vzduch, tedy vyšší kvalita života...

Pro pobavení zde uvádím svou poznámku z roku 1995, kterou jsem tehdy napsal do Českého týdeníku:

Cyklisté, vyražte do ulic!
Počet aut - roste. Nehodovost - roste. Počet zabitých a zmrzačených na silnicích - roste. Množství jedů v ovzduší - roste. Počet dopravních zácp ve městech - roste. Netrpělivost a neukázněnost řidičů - roste. Cena jízdenky městské hromadné dopravy - roste. Hodnota času - roste. Je zde však možnost, jak tento nárůst negativních ukazatelů vývoje posledních let přinejmenším zpomalit. Není to žádný revoluční objev. V civilizovaných zemích se setkáte s nejpoužívanějším městským dopravním prostředkem, který nezabíjí lidi, neničí životní prostředí, je relativně levný a po městě nejrychlejší. Je to obyčejné jízdní kolo. Bohužel není jednoduché na něm dnes vyrazít do českých ulic. Naopak - je nutné mít stabilní kolo, odvahu, silné nervy k ignorování inzultací frustrovaných řidičů sunoucích se zácpou pomaleji než krokem. Dále pak znalostí města a hlavně schopnosti jezdit po našich silnicích, které jsou často na úrovni Třetího světa. Cyklistické stezky v České republice neexistují - značky, které lze někdy v Praze zahlédnout a které mají poukazovat na cyklistickou stezku, jsou pouze směšné alibi. Cyklistické stezky na Západě (např. Mnichov jich má několik stovek kilometrů) jsou jasně značené, někdy i ohrazené, asi metr až metr a půl široké cesty. Nacházejí se na chodníku nebo na vozovce a propojují celé město. Vývoj, kterým dnes procházejí města České republiky, je naznačen v prvních řádcích. Tento vývoj najde svůj konec v permanentní zácpě, v níž se nehne žádné auto ani žádná tramvaj. Jediná mož nost pohybu po městě bude chůze pěšky s plynovou maskou nebo jízda narvaným metrem. Na Západě se takovému vývoji čelí omezováním individuálního provozu ve středu měst - a mimo jiné i rozšiřováním sítě cyklistických stezek. Všechno dnes naznačuje, že jak naše vláda či parlameut, tak magistráty velkých měst nemají představu, a už vůbec ne koncepci, jak temto čím dál aktuálnější problém řešit a dostat se ze slepé uličky. Co se týká Prahy a. cyklistických stezek, z předešlého magistrátu dokonce nepřímo zaznělo, že je proti cyklistům ve středu města. Argument, že vzhledem k pahorkaté rozloze Prahy není dost dobře možné pohybovat se zde na kole, je směšný. Doufejme, že se nynější zastupitelé pražských občanů postaví k otázce cyklistiky kladněji.
Co se týká finančních prostředků nutných na zřízení cyklistických stezek, není tak důležitá výše nákladů jako flexibilita a iniciativa na straně úředníků, kteří mají na starost plánování Prahy. Je totiž možné tyto stezky zřídit poměrně levně. Například zúžit zbytečně široké vozovky (těch je většina) a vymezit bílou linkou prostor pro cyklisty. Zúžení vozovky s sebou navíc přináší tu výhodu, že sníží rychlost šílenců řítících se městem. Dnes je nutné neustále na tento problém poukazovat a zastupilele politickými prostředky tlačil, aby se ho ujali. Lidí, převážně mladých, pro něž jsou ceny a nespolehlivost městské hromadné dopravy pádným argumentem k přesedlání na kolo, bude čím dál víc. Cyklisté, do ulic! A především, až budete zase mít možnost, volte ty, kteří se budou snažit o město s čistým vzduchem, v němž se všem dobře žije, a kteří se snaží dostat nás do Evropy i z hlediska koncepce městské dopravy, v níž hraje jízdní kolo podstatnou roli.
David Binar
Český týdeník, 14.03.1995

18.4.07

Česko je anglicky Czechia


Česko jako stručný název naší země se u nás více méně ujalo. Není divu, toto slovo je kratší než "Česká republika". Že by fanoušci na fotbale nebo hokeji křičeli "Česká republika do toho" je steží představitelné. V tomto případě se ale "Česko" bohužel ještě neujalo - na stadionech kraluje pitomý pokřik "Kdo neskáče není Čech".
Nicméně považuji za hloupé, že (především) Češi v angličtině používají pro název své země výraz "Czech", což je pochopitelně nesmysl, poněvadž to znamené buď "Čech", nebo "česká/ý/y". Kdo tento výraz používá, musí počítat s tím, že když bude vysvětlovat cizinci, že je Čech z Česka, že ten ho pravděpodobně bude považovat za člověka ne příliš chytrého ("I'm Czech from Czech.")
Přitom stručný anglický název pro Česko existuje: Czechia.
Výraz "Czechia" kdysi doporučilo ministerstvo zahraničí a podporuje ho např. Česká geografická společnost (viz obrázek).
Proč ho tedy nepoužívat...

17.4.07

Jo, kdyby všichni studenti měli zbraně...

Amok s následkem 32 mrtvých a bůhví kolik zraněných na univerzitě ve Virginii opět připomíná tématiku přístupu k střelným zbraním. Zatímco v Evropě (zatím) převládá názor, že prodej zbraní by měl být maximálně regulován, ve Spojených státech má každý ústavní právo zbraň vlastnit. A jak to končívá, jsme opět viděli včera...

Jenže blázni do zbraní tuto spojitost nevidí, ba ji dokonce odmítají. V Americe jsou dnes spíš slyšet názory, že kdyby měl každý student zbraň, mohli se šílenému střelci ubránit. Nebo kdyby alespoň jeden student tu zbraň měl a toho vraha odpráskl... Kolik životů mohl zachránit...
Tolik k fantaziím milovníků nástrojů k zabíjení lidí.
Jsou tací, kteří si myslí, že kdyby každý student měl u sebe zbraň, mrtvých mohlo být podstatně víc - a mnozí by se nestali obětí šíleného střelce ale zmatených spolustudentů.
A teď pár faktů: soukromé osoby drží v USA 200 milionů střelných zbraní, 41% domácností má zbraň. Více než 30.000 lidí zde každoročně umírá na střelné rány. Smrt způsobená střelnou zbraní je u dětí a nezletilých druhou nejčasťější příčinou úmrtí...
Čím méně zbraní mezi lidmi, tím menší pravděpodobnost, že se člověk stane jejich obětí.

16.4.07

Knut - test s vícero fotkami



Medvídě Knut se ukázalo veřejnosti. Díval se celý svět
23. března 2007 16:15
Takový nával novinářů a návštěvníků zažívají obvykle jen slavní herci, sportovci a někdy i politikové. Dnes se ale objektivy fotoaparátů a kamer štábů z celého světa soustředily na miláčka Německa: tříapůlměsíční lední medvídek Knut se v Berlíně poprvé ukázal veřejnosti.
Na svých čtyřech huňatých tlapkách byl ještě poněkud nejistý. I přes enormní mediální pozornost se ale hned zvědavě pustil do průzkumu širokého výběhu pro medvědy v berlínské zoo.
Knutovu premiéru si nenechaly ujít ani televizní štáby až z Kolumbie, Kanady i Texasu. Jeho první krůčky ve výběhu, čvachtání ve vodě nebo očichávání stromu přenášela živě například i americká televize CNN.

Knut má právo žít
Přitom ještě před třemi měsíci vypadal svět pro medvědí mládě docela jinak. Jeho matka Tosca, v dobách NDR slavná cirkusová hvězda, ho společně s bratříčkem odvrhla.
Knutovo dvojče zemřelo čtvrtý den na infekci. Knuta se ujal ošetřovatel Thomas Dörflein a s velkou láskou jej vypiplal na mléku, kukuřici, sirupu a speciální kaši s masem.
Pak se ale ozvali ochránci přírody. Upozornili zoologickou zahradu, že měla Knuta raději utratit. Lidská výchova je pro něj nepřirozená a na jejím konci bude stát dezorientovaný a ztrápený jedinec, který nebude schopen žít ani s lidmi, ani s medvědy.
Jenže v té době už bylo celé Německo do malého medvíděte zamilované a proti utracení se konala i dětská demonstrace. Zoo rozhodla, že Knut má právo žít.
Hvězda s kmotrem ministrem

Malý medvídek je opravdová hvězda. Dnes dostal i kmotra - spolkového ministra životního prostředí Sigmara Gabriela. Ten mládě prohlásil za maskota ochrany klimatu a konference OSN o ochraně zvířat, která proběhne příští rok v Bonnu.
Obliba Knuta, o kterém Němci skládají dokonce i básně a písně, nezná hranic. Jeho náhradní máma - ošetřovatel Dörflein - jej nespouští z očí ani v noci. Bojí se totiž, že by medvídka mohl někdo unést.
Od zítřka bude Knut k vidění v berlínské zoo. Vždy mezi jedenáctou a třináctou hodinou.
Zita Senková, ad, iDNES.cz